English version

[k části první] [galerie] [galerie 2]

Paúl da Serra

Pro pochopení následujícího bych měl zopakovat, jak vlastně vypadá Madeira: je to hornatý ostrov vulkanického původu, nejvyšší hora má 1860 metrů a sám ostrov má přitom 20km na šířku a 50 na délku. Je to tedy ráj pro kopcolezce a nadšence manuálních převodovek, ale nikoliv např. cyklisty. Ty jsme potkali jenom ve Fušálu, kde projížděli sem a tam tu samou průjezdní třídu a semtam někoho na arabovi ve vesnici.

Tam jsem zapřemýšlel nad změnou účesu, když se mi spálila kůže v pěšince. Těsně před návratem se přivalila mlha, takže jsme to stihli, a máme pár opravdu nádherných snímků. Speciálně Radka má s polarizačním filtrem hezké saturované zeleno-modré snímky.

Východ na Piko Areiro

Tak tohle mi asi nikdo věřit nebude, ale mám na to několik svědků, navíc jsem schopen popsat události tak jak to umí jen přímý účastník.

Dočetli jsme se, že z hor je krásný pohled na východ slunce, a tak nám to nedalo se na něj podívat. První potíž byla s časem. Tedy s časem východu. Recepční byl z naší otázky, kdy vychází slunce, upřímně veselý a věděl jenom to, že se snaží být doma dříve než vyjde a v práci je po východě. Ani jinde jsme neuspěli, takže jsme vyrazili na blind. Tipli jsme si půl šestou a protože jsme neznali cestu, raději jsme si ještě přivstali. Vstávali jsme O PŮL ČTVRTÉ ráno a ve čtyři jsme už vyrazili autem na vrchol. Kupodivu jsme to všechno našli, a dojeli až na parkoviště pod vrcholem před pátou. Byla tma, foukal silný a studený vítr a byla zima. Mrzli jsme na vrcholku, který byl jediný vidět díky lampě přilehlé chaty a čekali. A čekali a čekali. A stále nic, jenom nám byla čím dál větší zima. Pod vrcholem, pod srázem, byla vidět vesnice, nad ní moře a nad mořem vrstva mraků jako deka. Ta se vlnila a čekala na povel k útoku na jižní část ostrova.

Tato část ostrova je výběžek na východě a je opět, jak je tady zvykem, zcela jiná. Zatímco zbytek je celkem bujně porostlý vegetací, tady aby člověk kaktus pohledal. Nebýt těch barevných bodláků, vypadá spíše jako zahrádka pro lidi se silnou krátkozrakostí. Na zemi je totiž spousta malinkých kytiček, opravdu miniaturních skalniček, a barvy skal se mísí s jejich barvami. Z dálky není naprosto jasné, jestli je po zemi kámen, nebo rostlinný koberec.

Údajně tady není nejlepší počasí, dokonce doporučovali teplé oblečení, my jsme měli prostě štěstí (a taky dobré boty). Svítilo nám sluníčko celou cestu tam i zpět, hezky jsme se prošli (asi 20km). Na pokraji smrti žízní jsme nakonec dorazili k parkovišti, kde stál stánek a jakýsi dobrý muž prodával zmrzlinu a nanuky.

Krajinka je to moc hezká, kdo má rád skály a nebojí se výšek, určitě se vyřádí.

Celý další týden nebylo počasí, které by bylo alespoň trochu vhodné na focení takovéhoto sqostu. Jezdili jsme často okolo a marně čekali na trochu mlhy, která je jinak v této části ostrova velmi častá. Holt, filmů ubývalo, vyhrazená Velvia čekala na dně tašky a stále nic. Až v pátek, tedy vlastně poslední možný termín (viz výše zmíněné zvěsti o piknicích) se na nás usmálo sluníčko -- vlastně tedy zašlo, zkrátka najednou tam byla mlha tak akorát, trochu pršelo a světlo bylo taky ideální. Naše auto bylo na parkovišti jediné a my jsme poskakovali v kraťasech a nepromokavých bundách po lesíku se stativem a igelitovými sáčky jako při cvičení CO. Semtam se na parkovišti zastavilo auto (aby ne, taková atrakce a zadarmo) a osádka zkoumala, co tam ti humanoidi dělají. Ti nás nechávali v klidu, ale pak se stalo něco, co nás podstatně více znervóznilo. Prvně jsem slyšel šílený jekot, asi jako když si vyrazí celá školka do cirkusu a snaží se překřičet troubící slony a pak jsem viděl i generátor celého řevu: na parkoviště dojížděl autokar se ZAVŘENÝMI OKNY a z něj se ozýval tento rachot. Nájezd na ně měl celkem slušný rantl, takže jekot, což bylo neuvěřitelné, ještě několikrát zesílil, ve shodě se zakýváním autokaru. Pak tam zůstal stát, akorát nějaký dospěláci vypadli z předních dveří (asi aby se slyšeli) a o něčem debatovali. Dovtípil jsem se, že se chystají vypustit ty parchanty do volné přírody, a protože se k nim přidaly ještě další dva autobusy (těžko v tom kraválu říci, jestli taky tak ječely), už už jsem se chystal to zabalit. Hezká situace: dva zoufalci v reflexních bundách krouží v dešti v lesíku s jakousi trojnožkou, na parkovišti stojí pár lidí a řvoucí autobusy. Asi se nás opravdu zalekli, protože po půl hodině zaveleli k ústupu a odjeli. Ale dost možná je vystrašila mokřina v lesíku a deštík. Možná se vrátili po dešti, ale to už jsme byli pryč.

A tak jsme nakonec ulovili i vavřínový lesík.

V podstatě se dá říci, že jsme nevyšli z překvapení až do konce. Některá jsme si nevědomky nachystali sami. Jak už to tak bývá, na dovolené, zvláště takto pohodové, nikdo z nás nekoukal do kalendáře a tak se stalo -- nebo je to choroba z povolání? -- že jsme stáli s kufry u recepce o den dříve, dokonale sbalení a odubytovaní. Až překvapená paní (ne žena) za pultem nás přesvědčila, že dnes není pondělí, ale neděle. Najednou jsme měli den navíc. Řekli jsme si, že se tedy podíváme na květinový trh, což znělo slibně i dříve, akorát jsme neměli nikdy cestu kolem. Buď jsme jeli Fušálem zpátky domů (a jako vždy minuli nájezd na dálnici), nebo měli v merku něco jiného. Vydali jsme se tedy do centra, už nevím, jestli pěšky nebo taxíkem, a nakonec našli trh. No, ehm, čekal jsem něco jiného. Pravda, kytek tam bylo poměrně dost, ale naprosto nejvíce tam bylo fotografujících. Poměr lidí s foťáky ku kupujícím, resp. prodávajícím, byl asi 4:1. Spousta pánů tam měla tak veliké foťáky, že je mohli použít klidně ke kopulaci (penisový syndrom), proč je ale měly i starší dámy, je mi záhadou. Radka tam něco nafotila, já jsem se rozhodl nepřidat k davu a nechal prodavače v klidu.

Asi poslední překvapení byly známky na pohledy, které vypadly z automatu: krásní brontíci, ostatně jeden visí na nástěnce. Skoro mě to smířilo s humbukem kolem třetihor.

Odkazy

Madeira island web (doporučuji, móc pěkný)

[k části první] [galerie] [galerie 2]